V čem se lidový oděv jednoho typu vnitřně rozlišoval, bylo jeho užití k různým příležitostem. Prostotou a účelností se vyznačoval pracovní oděv. Musel být praktický, umožňující pohyb, snadno udržovatelný, z materiálů pokud možno levných nebo snadno dostupných.

Základ oblečení pro práci zůstával v plátěném materiálu. Byla to domácí plátna různých kvalit od hrubých konopných, užívaných v různé podobě, přes nebílené lněné materiály až po jemnější bílené kusy na všední košile a šátky. Plátno se z praktických důvodů barvilo na modro, nejčastěji indigem. Z něj se pak šily sukně, kabátky, kazajky a zástěry žen i mužů.

U pracovních oděvů se zachovala hrubá sukna v přirozené barevnosti, někdy velmi silná, valchováním zaplstěná, k šití robustních kabátů, halen a dalších svrchních oděvu, zejména v karpatské oblasti. K výčtu základních materiálů patří i kůže na kožichy, jednoduchou obuv, opasky, kabely. Další doplňky jako čepce, rukavice, ponožky se zhotovovaly různými starými technikami. Jejich použití pro všední kroj jim mnohdy prodloužilo živnost.

Shrneme-li charakter tohoto oblečení i po stránce barevnosti dostaneme, na rozdíl od oděvů slavnostních, škálu barev mnohem střídmější. Jsou to hlavně přirozené odstíny přírodních vláken od hnědé až po světle béžovou, bělavé i bílé tóny plátna a modrou barvu indiga.

Ostatní barvy, v kroji obecně používané, jsou u klasického pracovního kroje užity spíše jako zvýrazňující prvek-lem, stužka, proužek ve tkanině, barva punčochy aj. Teprve ve 2. polovině 19. století a v průběhu dalších generací se barevná paleta rozšířila. Vzrůstá obliba továrně tištěných látek, dominuje barevný bavlněný kreton. Užívá se ho hlavně na ženském oblečení, částečně na mužské vesty a již tradičně na různé druhy šátků.

Neokázalému oblečení v domácnosti odpovídalo také skromné obutí. Lidé často chodili v podšitých ponožkách, různých pantoflích, papučích, kolem domu ve snadno nazouvací obuvi. V létě se chodilo na boso. Pracovní obuví byly také krpce, obouvaly se i hrubé kožené popřípadě soukenné boty.

V pracovním oděvu se většinou nevyužívalo nákladnějších součástek, jako živůtků či vest, ty se musely šetřit.V zimě se pak brávaly starší kabáty. Využívaly se k dotrhání také starší kusy, součástky svátečního oděvu.

Většina pracovních činností se odbývala v základním jednoduchém oblečení. Protože jeho kritériem byl účel, nepodléhalo příliš regulím tradice. Vyvíjelo se minimálně, bez větší pozornosti a v podstatě uchovávalo staré, dobře použitelné typy. Čas od času se do něj přimísily i zcela nové prvky, jindy se objevily kusy svátečního oděvu.

Kombinacemi těchto prvků vznikala různorodá oděvní soustava. Na Slovácku a Těšínském Slezsku se dlouho držela u pracovního kroje základní sestava: spodní rubáč typu oblečky, dvě zástěry a rukávky volně vrchem oblečené, bez svrchního živůtku, který náležel ke slavnostnějšímu kroji.

Mnohé z pracovních úkonů však neměly charakter únavné těžké práce, ale měly i obsah společenský, a inklinovaly tak k oblečení svátečnímu.

Mezi tyto oděvní soustavy patří ustrojení žen, užívané pro posezení s ruční prací, ne doma, ale na návštěvě u sousedů. Tak se konaly např. známé přástky, večerní společná posezení při pření lnu.

Kroje pro tyto účely musely být nejen slušivé ale i pohodlné. Avšak bez honosnosti, přebujelých tvarů a výzdoby oblečení svátečního. Na rozdíl od oděvů pro hrubší práci jsou z kvalitnějších a pestřejších materiálů.